35 let Ústavu sociální péče ve Vraném

V letošním roce 1987 vzpomínáme pětatřicátého výročí založení sociálního zařízení ve Vraném,dnešního Ústavu sociální péče pro dospělé, mentálně postižené ženy, zařízení začleněného do Okresního ústavu sociálních služeb Kladno.

Ústav je umístěn v zámecké budově,která byla dříve majetkem kapituly sv.Víta a v místech,kde je dnešní zámek,stávala v minulosti stará vranská tvrz, v níž se vystřídalo několik majitelů, vladyk, rytířů i hrabat. Vraný je městečko starobylé , na jeho katastru žil člověk již v pravěku, před mnoha tisíci léty, jak to dokazují četné archeologické nálezy. Mnohé báje i pověsti hovoří o tomto kraji, nejznámější z nich je pověst o válce kmene Čechů a Lučaraů, kteří žili nedaleko.

Městečkem se stalo Vraný v roce 1513 na přímluvu pánů z Hazenburku, jejichž erb je také součástí vranského znaku. První písemná zmínka o Vraném je z roku 1228 což je v roce 1988 - 760 let.Vraný je jedním z deseti měst a městeček v okrese kterým byl udělen znak a městská privilegia pomáhající v rozkvětu, zejména obchodu a řemesel. Jen málo majitelů mělo na zřeteli zájmy městečka, většinou nemilosrdně hájili své zájmy vlastní.

Rozkvět typického, středověkého městečka s branami a obražením byl mnohdy zastaven válkami, z nichž málokterá se Vranému, ležícímu podél významných cest, vyhnula. Ve válce třicetileté bylo městečko zničeno ze dvou třetin a mnoho tvrzí v okolí zaniklo vůbec, jako třeba Lukov, Údešice a mnoho jiných.

Tvrz, postavená rytířem Petrem Chotkem z Vojnína v roce 1552, sloužila do roku 1770, kdy začala stavba dnešního barokního zámku.Je to budova postavená na návrší a obklopená parkem. Jednopatrové průčelí je obráceno k východu, uprostřed je krásný rizalit.Vjezd je polokruhovitě sklenut a nad ním je ozdoba podobná balkónu. První patro rizalitu má čtyři pilastry s hlavicemi, které nesou architráv s římsou, nad níž se vypíná štít, v jehož vrcholu je mušle. Zámek má ještě severní a jižní křídlo, západní strana je uzavřena hospodářskými budovami. Bývalá arcibiskupská rezidence byla vybavena empírovým nábytkem a v zámecké kapli býval velice vzácný, gotický kalich se znakem Dražických z Dražic - třemi jetelovými lístky. Ten se bohužel ztratil, k velké naší škodě.

Park kolem zámku založil v roce 1860 František Čech, ředitel panství a otec slavného básníka Svatopluka Čecha, který zde, ve Vraném, prožil své mládí v létech 1856 - 1873 a nejedna báseň vznikla ve starém altánu v zámeckém parku. V mnoha jeho básních i próze poznáváme Vraný, nebo osoby, které zde dříve žily. Básník, čestný občan našeho městečka miloval Vraný natolik, že jej nazýval svým rodištěm,celý život o něm psal a vzpomínal na něj. Zemřel v roce 1908, před 80 ti léty.

V létech 1943 - 1945 sloužil zámek jako ozdravovna hornických dětí z celého okresu, protože Vraný bylo považováno za jeho nejzdravější místo, místo bez komínů, sazí a popílku, což bylo vždy údělem vesnic ležících poblíž šachet.

Po skončení druhé světové války zde krátkou dobu sídlilo ředitelství Státních statků, které se později přestěhovalo do nedalekých Zlonic. Potom zde byl internát učňů ČKD Slaný až do roku 1952, kdy sem byl přestěhován bývalý starobinec a svoji činnost zahájil tehdejší "Domov pro přestárlé" s později změněným názvem na "Domov důchodců."

Ústavní sociální péče

Nejdříve malý pohled do historie ústavích sociálních zařízení. Problémem sociální péče se pravděpodobně zabývali jako první v Anglii, kde již v roce 1601 bylo vydáno první „chudinské právo“ a kolem roku 1780 zde začala výstavba chudobinců nebo starobinců. U nás byly ve středověku zřizovány takzvané špitály, nejdříve maltézskými rytíři a pak templáři. Jedním takovým byl špitál v Praze u sv. Bartoloměje, kde obyvatelé byli nuceni nosit červený kabáts bílým límcem, aby každý viděl, že to jsou chudí ze špitálu. Byl zřízen, jak je to v mnoha kronikách psáno, pro chudé pocestné lidi přespolní, ale též pro nemajetné, bez stálého přístřeší, osoby neduživé a věkem sešlé a jiné podobné nebožáky.

Ve Slaném byl takový útulek již ve 14.století /1359/ u kostela sv.Vavřince v bývalé Pivovarské ulici a měl sedm místností. Život jeho obyvatel byl takřka řeholní, v některých dnech byla povolena i žebrota po městě. V roce 1826 byl zřízen městský chudobinec pro 8 osob. Také v nedalekých Zlonicích byl v roce 1694 zřízen špitál pro pět chudých lidí a v roce 1745 bylo v novém špitálu místo pro 18 osob. Ve Smečně byl postaven špitál pro 18 osob v roce 1889 a poslední v našem okrese byl zřízen chudobinec ve Vraném roku 1906.

V bývalém okrese Slaný byl v roce 1890 dostaven okresní starobinec pro 100 osob, aby jak je psáno: "osobám chorým, nezhojitelnou nebo chronickou nemocí postiženým, pak osobám věkem sešlým a k práci neschopným, zcela nemajetným opatřeno mohlo býti přístřeší a výživa...". Domovské obce platily na své obyvatele 10-20 krejcarů,zbytek byl hražen z okresního a krajského fondu. V roce 1894 činily náklady na osobu a den 26.65 krejcaru. Život obyvatel zde byl těžký a tak měla být například propuštěna Vilemína Snopová z Luníkova, žena stižená slepotou jen proto,že za ní obec nezaplatila 45 haléřů. Staří lidé byli všude na obtíž, bída se střídala s nouzí. Kam se poděla tehdejší takzvaná humanita?

Při studiu materiálů pro vranskou kroniku jsem v zápisech bývalého obecního zastupitelstva našel téměř na každé stránce nějakou žádost o podporu, o příspěvek na výživu dětí nebo starých lidí, o přijetí do chudobince a také o práci. A jaké byly příspěvky chudým? Tak například A.Peterlové bylo koupeno 5 centů uhlí. Karlu S. Přispíváno na stravu 3 Kč denně. Josefu T. 15 Kč měsíčně, Ludmile H. 30Kč i s příspěvkem na děti, Marii Ebrové 100 Kč ročně a další desítky jmen. Přitom ale jenom pronájem obecního hostince přinášel obci ročně 4300 korun.Vdově po obecním strážníkovi byla dána velice malá penze - 130 Korun. Josefu Tymichovi jako dar z milosti rozbitý plot u mrchoviště. Hospodářská krize ve třicátých letech situaci ještě zhoršila, v okrese Slaný bylo tehdy 2700 nezaměstnaných, kteří byli odkázáni jen na žebračenky nebo bochník chleba. Na uvolněné místo obecního hlídače s platem 10 Kč denně se přihlásilo 5 zájemců. Bída se zasídlila i v chudobincích, kde žili ti nejchudší z nejchudších, služebné, kočové, horníci, hutníci, sluhové a tuláci,drobní živnostníci a řemeslníci. I když vychovali celou radu dětí, mnohdy deset i patnáct, nenašlo se pro ně ani u jednoho kousek místečka pro starou matku či otce. A tak mnozí lidé přicházeli do chudobinců zcela nemajetní, i hrnek s kastrůlkem na jídlo si museli vypůjčit. V matrice slánského chudobince jsou desítky jmen lidí stižených samotou a úplnou chudobou.

Skončila doba krize, skončila druhá světová válka, přišel den vítězství v květnu roku 1945 a poté i den vítězství pracujícího lidu v roce 1948. Rázem se změnila situace. Slova nezaměstnaný, chudý, bída a hlad vymizela z našeho slovníku. Zmizely rozdíly mezi lidmi, změnily se zákony podporující dříve jen bohaté. Nezměněn však zůstal zákon přírody – stárnutí, nemoci a osamění. A tak tedy bývalé starobince a chudobince dostaly jiné poslání, zabezpečit staré a nemocné občany tak, aby prožívali svůj život důstojně a spokojeně. Slavný spisovatel G.B.Shaw napsal: " Stárnutí je jediný způsob, jak se dožít vysokého věku."

V roce 1950 dostal bývalý starobinec ve Slaném název „Okresní domov pro přestárlé“, později "Okresní domov odpočinku" a v roce 1952 „Domov důchodců“ Po dlažbě vranského zámečku přestala rachotit kola panských kočárů a v celé budově se zabydlili ti, kteří ve stáří potřebovali pomoc a zde našli pochopení, teplo, pořádek a pestrou stravu. Zámecký park jim poskytl příležitost pro chvíle odpočinku, zde nalézali slunce i stinná zákoutí a hlavně ticho a klid. Začátky nebyly lehké, ale lidé zde byli rádi, pomáhali pracovat na brigádách v ústavu i v obci, upravovali park a okolí. Stravovací jednotka byla v roce 1952 - 20 KM ve staré měně a pracovalo zde 12 zaměstnanců. Dnes je situace mnohem lepší. Rostou náklady nejen na stravování,mzdy, ale také na údržbu zámecké budovy, památkově chráněné.Vzrostla též spotřeba potravin.V porovnání let 1955 a 1985 stoupla např. spotřeba masa z 22 centů na 45 centů ročně,vajec ze 6500 kusů na 18500 kusů, mnohem větší je i spotřeba mouky, cukru a mléka.Na jednu osobu se spotřebuje během roku například:

Chleba - 40 kg, masa - 70 kg, 17 kg cukru, 12,5 kg tuků, 128 litrů mléka a 125 kg brambor. Na provoz ústavu se vynakládají velké částky, vylepšuje se nejen stravování ale i pobyt, životní prostředí, kulturní a zájmová činnost.

Pětatřicet let ústavního zařízení ve Vraném které sloužilo od roku 1952 do roku 1964 jako Domov důchodců a poté jako Ústav sociální péče je sice pro historii úsek velice nepatrný, ale to, co bylo pro potřebné lidi uděláno za ta léta, nedokázala dřívější společnost ani za celá století.

Velká pozornost byla věnována údržbě budovy, zejména v posledních dvaceti létech. Fasáda byla obnovena v padesátých létech, ve stejnou dobu byla v přízemí zámku položena mramorová dlažba. V šedesátých a sedmdesátých létech se vybudovala nová kanalizace a septik, byl dán do užívání nový zdroj vody, padesátimetrový vrt a svedeno do zámku nové potrubí z prostoru u Farského rybníka. Byla vyměněna střešní krytina, všechny žlaby a okapy byly zhotoveny z měděného plechu, byla vyměněna všechna okna, zbudována asfaltová přístupová cesta, dlažební kostky na nádvoří byly vyměněny kostkami betonovými, v parku postavena kolna na dřevo, položena též část panelové vozovky. Kanalizace je svedena na čističku odpadních vod a septik zasypán, v zámecké budově vyměněno vodovodní potrubí, kotle ústředního vytápění včetně celého teplovodního rozvodu za vydatné pomoci patronátního závodu ČKD Slaný. Budova potřebuje neustále nějaké opravy a údržbu, někdy hodně rychle a to je potom pomoc patronátního závodu nutná. K němu se obracíme o pomoc při zajišťování většiny havarijních situací a děkujme proto stranické i odborové organizaci, samozřejmě též vedení podniku a pracovníkům jednotlivých BSP, kteří nám různé práce zajišťují během celého roku podle našich potřeb.

Rovněž je nutné vyzdvihnout dobrou spolupráci s místním JZD " Vítězný únor " ve Vraném, kam se též často obracíme o pomoc a kam zase naopak my, dle našich schopností, chodíme vypomáhat.

Obyvatelky ústavu se zapojují do práce podle svých schopností, vyrábějí různé předměty v kroužku ručních prací, zejména vyšívají a své výrobky pak předkládají veřejnosti na výstavách ručních prací, které jsou populární a hojně navštěvovány.Značnou část svého volného času věnují obyvatelky sbírání a pěstování léčivých rostlin. Výtěžek je různý, závislý též na počasí, ale odevzdáváme průměrně za 15 - 20 000 Kčs ročně. Letos jsme docílili rekordního výsledku, odevzdali jsme za více než 30 000 Kčs. Není roku, abychom nezískali v soutěži sběračů jednu z prvních cen.

Kulturní život obyvatel je bohatý. Kromě sledování barevného televizoru a promítání filmů v ústavu navštěvují naše obyvatelky téměř všechny pořady v Kulturním domě ve Vraném, chodí do místního kina, jezdí do divadla, do cirkusu a hlavně na oblíbené výlety po vlasti. V poslední době byl též zakoupen videopřehrávač a několik kazet pro přehrávání oblíbených pořadů.

Všem obyvatelům, nevyléčitelně chorým, je poskytována ta nejlepší lékařská služba a pomoc. Ústavní lékař se věnuje všem včetně prevenci po celý rok, stejně jsou organizovány návštěvy odborných lékařů, zejména psychiatrů. Nechybí léky ani jiný zdravotnický materiál. Prvním lékařem v ústavu byl od roku 1952 Mudr. Kalistrád Kachiani, rodák ze slunné Gruzie, po něm zde byl krátký čas MUDr. Kamil Klempt a od roku 1958 do roku 1983 zde pětadvacet let pracovala MUDr. Dagmar Křivková. V současné době je naším lékařem MUDr. Marian Panak.

Prvním vedoucím domova byl Stanislav Brůna od roku 1952 do roku 1956, po něm dva roky Bohumila Radilová, v roce 1958 přišel František Škrdlant a byl zde do roku 1968, vystřídal ho Jaroslav Fric do roku 1972 a od té doby, patnáct let je vedoucím ústavu autor této brožurky -Vratislav Plašil.

Nejdéle pracují v ústavu řeholní sestry řádu: „Dcery Boží lásky“, Augustina Hlaváčová - Pavlína Máliková - Margita Svorcová - a důchodkyně Marie Řepová a Leontýna Petrášovičová - plných 30 let. Dlouhá léta pracoval až do letošního léta také údržbář Jaroslav Vojtěch. Z ostatních zaměstnanců v současnosti to jsou:

Aksamitová Václava, Chalupný Karel, Křížová Olga,

Kuželková Jiřina, Maidlová Olga, Pancová Jitka,

Plzáková Milena, Šlajchrtová Jar., Šturmová Růžena,

Linhartová Oldř., Lišková Jiřina, Martinčová Just.,

Melcrová Ludmila, Pangerlová Pavla, Pilíková Věra,

Smejkalová Růžena, Šavrdová Zuzana, Stáhlíková Libuše,

Střesková Stanislava, Vargová Margita,

Během uplynulých, pětatřiceti let byli v ústavu delší či kratší dobu zaměstnáni ještě tito pracovníci:

Balabánová Silv., Burdějová Amálie, Gregorová Alžb., Hézlová Miloslava,Chalupná Zdeňka, Košťálová Uršula, Krchová Magda, Kyssiová Pavlína, Marková Jana, Melenová Libuše, Nováková Julie, Paclík František, Petrášovičová M., Procházková Běla, Prušáková Helena, Schovánková Jar., Stříbrná Marie, Szikartová Kateř., Stízová Marie, Tomanová Miloslava, Valmová Eva, Vysloužilová Věra, Zusková Jarmila, Bartošová Ludmila, Fábiková Julie, Hlavová Helena, Hořejší Zuzana, Kernerová Olga, Koulová Dagmar, Křižalkovičová A., Linhart Josef, Massiarová Iva, Němcová Miluše, Novotný Josef, Palánová Jana, Plašil Jiří, Prokop Antonín, Průsaková Lenka, Skořepová Josefa, Surová Alena, Šatalová Monika, Stumpfová Hana, Trojanová Marie, Veselý Antonín, Záruba Václav, Brůnová Františka, Filip Václav, Hlubůčková Libuše, Hýsková Miluše, Kočišová Veronika, Králíčková Jiřina, Kunešová Marie, Linhartová Milada, Melen Jan, Novák Jaroslav, Oušková Marie, Pavlilová Františka, Podpěrová Kamila, Prokopová Rozálie, Routnerová Hana, Studnička Bohuslav, Sýkorová Jana, Skrdlantová Vlasta, Tengeriová Václava, Trnobranský Miloš, Veselá Anna, Zuska Pavel.

Obyvatelé

Počet lůžek v ústavu je 103, v současnosti zde žije 99 žen a 4 muži. Od roku 1952 se zde vystřídalo kolem 500 osob, z nichž 338 zemřelo. V době kdy zde byl Domov důchodců umíralo více osob než v současnosti, stalo se také, že během chřipkové epidemie v roce 1962 zemřelo během několika dní 15 osob. Byli to většinou obyvatelé staří a nemocní. V roce 1964 došlo ke specializaci, důchodci byli přestěhováni do Slaného a jiných domovů a ve Vraném bylo umístěno více jak 100 mentálně postižených dospělých žen. Tak trochu se pozapomnělo na to, že tito lidé potřebují více prostoru na pracovny, denní místnosti a herny. Ke snížení lůžkové kapacity dodnes nedošlo a tak zde trvají stísněné podmínky, i když se pro zlepšování pobytu dělá všechno možné.

Ze všech obyvatel byla v ústavu či v Domově nejdéle Josefa Krocová nar. v roce 1898, odkázána na invalidní vozík až do dne úmrtí v roce 1976. Do Domova nastoupila v roce 1939 a strávila zde 37 roků života. Druhým ,nejdéle v Domově žijícím obyvatelem byl František Chlupsa, který zde strávil 29 let. Veronika Filipová která se ve vranskském zámku dožila 105 let, zde strávila 12 roků. Nastoupila sem jako třiadevadesátiletá. Ze současných obyvatel žije v ústavu nejdéle Blažena Svobodová - 25 let ,Zdeňka Zahrádková - 24 let. 22 let jsou zde Božena Kučerová - Jiřina Kotová a nejstarší obyvatelka – pětaosmdesátiletá Otýlie Šimková.

21 rok zde strávily - Zdeňka Šustová, Anna Kovaříková a Sáva Novotná

20 let - Božena Brožová, Miluše Hrádková a Marie Pecharová

19 let - Sylva Heintzová, Marie čurdová, Irena Pluhařové, Marie Bíbová, Naďa Machová, Helena Chýlová, Alena Šritrová, Drahuše Svíčková, Božena Jelínková, Marie Dobrylowská, Božena Čepelová

18 let - Marie Křemeňáková, Zdeňka Málková, Olga Týřová, Marie Muziková, Jana Chlupová, Dana Kozohorská, Marie Nováková, Marie Ajchlerová, Anna Mámisová

17 roků -Věra Bejlková, Bohumila Havlíková, Zdeňka Slováková

16 roků - Marie Kysilková, Věra Kubová, Anna Chýlová, Helena Krausová

15 roků - Marie Kučerová, Alena Teimlová, Marie Hoffmanová, Miluše Horáčková

14 let - Jana Kalousová, Cecílie Volavková, Iva Zinková, Blanka Říhová, Jarmila Bendlová, Jitka Kadeřábkové

13 let - Jana Malátová, Božena Sattlerová, Jiřina Mádlová, Marta Žaludová,Václava Riegrová, Bibiéna Řezníková, Jana Šulcová

12 let - Libuše Alferyová,Marie Mrázové, Kristýna Smolová, Jaroslava Maláková, Vlasta Meindorferová

11 let - Emilie Ozdobinská, Milada Šilerová, Vladimír Piderman, Jana Potužníková, Jan Vávra, Radmila Kamenická

10 let - Věra Horová a Helena Kubecová.

Od 5 do 10 let zde jsou: Růžena Dančová, Věra Urbánková, Ludmila'Kocábová, Jana Korousová, Růžena Lehká, Helena Králová, Jaroslava Roulichová, Jana Slingrová, Jiřina Vyšínská, Jiřina Červená, Alena Voříšková, Růžena Žákové, Anna Horáková, Jindřiška Pokorná, Jaroslava Pavlíčková, Václava Kuntošová, Miroslav Sýkora, Olga Helešicová, Jana Wiesnerová, Růžena Jouklová.

Kratší dobu než pět let zde jsou: Marcela Buchtová, Anežka Spolková, Anna Štěpánková, Olga Vargová, Eva Klenerové, Marie Růžičková, Jana Musilová, Marie Zavřelová, Miroslava Verešová, Bohumila Brožková, Marta Jandáková, Miluše Betková, Milena Mozdřenová, Vlastimil Nosek, Hana Zemanová a Zdeňka Merhautová.

Kolik jmen, kolik životních osudů a příběhů, kolik radosti a také žalu. Jenom část našich obyvatel navštěvují pravidelně měsíčně rodiče nebo příbuzní - asi jednu pětinu, další pětinu občas a zbytek obyvatel někdo navštíví jen jednou za rok nebo dva a je dost takových, které nenavštíví nikdo po celý život. I když je pobyt v ústavu všestranně zajištěn, ubytování, stravování, nový nábytek, zařízení, podlahy,okna-vše nové, rozsáhlý park, kulturní život, televize, sport, zájezdy - to vše nenahradí přátelské slovo či objetí, třeba ten nejmenší dárek, nejlacinější pohlednici. A tak i letos zaslzí o Vánocích mnohé, dětsky vypadající oči těch dospělých osamocených. Snažíme se jim vynahradit to co jim chybí.Pětatřicet let domova či ústavu spřátelilo vranské občany s našimi obyvateli, i když je v poslední době styk mnohem menší než dříve.

Zámek a kostel na kresbě M.Alše z let kolem 1900

Na mnohé obyvatele zámku vzpomínají občané dodnes, rádi si s nimi dříve popovídali, vyslechli jejich přání a mnohdy museli i přivřít oči nad některými jejich kousky.

Tak například „Tonyk půjc“, alias Antonín Zátka. Nosil hůl a když potkal děti, jakoby po nich střílel puškou a pokřikoval - půjc, půjc.

Uměl rychle chodit a nebyl pro něho problém vozit zeleninu nebo ovoce z Budeniček. Málokdo mu v chůzi stačil. Loudil kravaty a čepice, měl jichspoustu, i když je nepotřeboval. Odjakživa dětinská povaha, pomáhal též občanům v obci skládat uhlía dříví a chlubil se, jak dostal k obědu „bambůjky“ i když v domově říkal, že jsou brambory pro prasata a nechtěl je jíst. Ale jinde ano.

František Chlupsa, také takové dobračisko, od malička v ústavech a všude znal jen práci. Chodil na brigády. Lopata a motyka byly jeho kamarádky a z peněz, které vydělal, nechtěl nic. Zakoupil pro ústav televizor pro potřebu všech. Jemu samotnému stačila fajka s tabákem a židle v kotelně.

František Pořádek, starý havíř, přišel do Domova s manželkou z Kladna a teprve zde poznal pravidelnou stravu,čisto a teplo, uklizenou ložnici a pěkné oblečení. Než přišli s manželkou do Vraného bydleli na Kladně v bytě, který se ani bytem nedal nazvat. Znal všechny vranské občany, rád chodil na fotbal, znal jeho pravidla a i když špatně mluvil, tak dovedl hubovat na rozhodčího, když se mu něco nelíbilo. Když se rozzlobil, tak vždy jenom zabručel, sklopil hlavu a nebyla s ním žádné řeč. I když měl poměrně vysoké kapesné, nerad utrácel, šetřil, i když neměl pro koho, protože byl sám, manželka mu zemřela.

Josef Čepelka, horník, moc toho sice nenamluvil, ale rád se napil piva a to i když byl bez peněz. Spoléhal se na to, že za něho vždycky někdo v hospodě zaplatil a přidal mu trochu tabáku do fajky. Dovedl si šikovně zkroutit prsty na ruce tak, že vypadal jako invalida. Dříve si přividělával i žebráním, aby měl nějakou korunu na útratu. Chodíval po koledách, vymetal domy, loudil, jenom dělat se mu nechtělo, říkával: “Ať dělají ti blbý „. Do hospody musel jít denně za každého počasí a když bylo v zimě náledí, nosil si s sebou lopatku a kbelíček s popelem a sypal si cestičku, aby neuklouzl.

Mařenka Štíbalová pocházela ze Svinařova.Dobře si pamatuji, jak mnoha lidem byla v obci pro smích, jak jí děti ubližovali a zlí lidé na ni pokřikovali :“Máňo vyskoč „. Mařenka zacupitala, vyskočila, zasmála se a šla dál. Po úmrtí rodičů přišla k nám a zde spokojeně a v klidu dožila svůj dětinský život, nechápající všechny křivdy, které musela prožívat.

Co potíží bylo s Marií Podroužkovou není ani k uvěření. Věčně z ústavu utíkala a se svým druhem Kyndlem chodili po okrese, utráceli jeho malý důchod a pak loudili po hospodách, domech, ba i popelnice vybírali aby našli něco k snědku. Marie natropila mnoho výtržností, její nezřízený život budil pohoršení, ale nebylo v našich silách ji změnit. I když jsme ji slibovali, vyhrožovali, utekla třeba jen tak v košili zvané „anděl“ a za dvě hodiny byla v Uhách. Sehnala po cestě nějaké hadříky a nám opět začala shánka kde je, zda se jí něco nestalo. Chvíli byla u druha, nějaký čas bydlela u cikánů, toulala se a tak musela být přemístěnado psych. léčebny v Horních Beřkovicích. Jaké bylo moje překvapení když jsem asi po roce v léčebně byl a milá Marie právě přicházela ze vsi kde si byla v obchodě nakoupit, samozřejmě - v noční košili.

Velké pozdvižení ve Vraném dokázala „zorganisovat“ Marie Jelínkovázvaná „kočičí máma“ a nebo „psí královna“, jak to o ní bylo psáno i vtisku. Přišla do ústavu z Berouna, kde bydlila v márnici na hřbitově vespolečnosti desítek koček a psů posbíraných po celém městě. Živila je tím, co našla mezi odpadky nebo co dostala. Když byl tento její zvěřinec zabrán pro výzkumné účely,dokázala sehnat stejné obsazení márnice za pět dnů. Od nás, z ústavu, vynášeela odpad - kosti a k nelibosti občanů je házela jejich pejskům přes plot. Na hřbitově přendávala květiny podle zásady – proč jich má někdo hodně a druhý nic. Tu vzala - tam dala. Horší bylo, když při hrobníkově neopatrnosti odcizila při odkrývání hrobu nějaké ostatky a s těmi v igelitovém sáčku běhala po městečku a koho potkala, tomu ukazovala co měla. Její přemístění do léčebny nám dalo hodně práce, ale podařilo se a tak Marie strávila zbytek života v Horních Beřkovicích, kde s ní byly rovněž potíže, protože to byla žena těžko ovladatelná, navíc si nepotrpěla příliš na čistotu a neměla žádné zábrany.

Zvláštní osobou byla Marie Kubrová – žena bez úsměvu, pořád zatrpklá a věčně si na něco stěžující. Protože se v ústavu nepodává k večeři smažený kapr z pochopitelných důvodů, ale fillé, mnohokrát prohlédnuté a bez kostiček, napsala si paní Kubrová do krajinského tisku stížnost a dvě redaktorky se vydaly na cestu do Vraného s porcí smaženého kapra, o kterou si paní Kubrová napsala. Vše se vysvětlilo, ale její dopisovatelství pokračovalo. Docházely k nám balíky starých časopisů, což nám tak moc nevadilo, ale zasmáli jsme se, když přišla na dobírku propisovací tužka z Bílé Labutě, která po zaplacení poštovného stála tolik, že by ve vranské prodejně byly za ty peníze tužky tři. Ale psala a psala a věčně byla nespokojená se vším, ať bylo hezky nebo když pršelo.

Ludmila Kroftová přivedla v úžas nejdenoho návštěvníka do rozpaků, mnoho lidí, kteří ji neznali. Tvrdila totiž, že je v neustálém styku s anglickou královnou a jejím manželem, kteří dojíždějí se svými dvěma tisíci dcerami na neděli do Brandýsa. Na jejím nočním stolku měla pravidelně buď dvě limonády nebo dvě jablka či pomeranče připravené pro královnu a vévodu. Často jsme byli nuceni ji přikyvovat, naoko plnit různé příkazy, pamatovat na nedělní husu či kachnu nebo jiné lahůdky pro královskou rodinu. Pro všechny syny zaměstnanců měla vyjednán sňatek s princeznami. Zle se ale potázal ten, kdo s ní nesouhlasil a nehrál její „ královskou hru „.

Další populární a daleko-široko známou postavičkou byl Miloš Hlaváček. Udělal hodně práce, ale poslední dobou co byl v ústavu, tak všude jinde, jen ne doma. Lidé ho začali zneužívat a za láhev sladké minerálky, hrnek kakaa a pár buchet dělal lidem těžkou práci po celý den. Utekl nám, toulal se, jezdil na kole /měl tři různě schované/, někteří lidé ho schovávali a protože neznal hodnotu peněz ošidili ho několika korunami, dali mu i neplatící peníze nebo nějaký krám. Často utekl do Brna k mamince, špinavý, neoblečený, bez peněz, ale všude se dostal, vlakem jezdil na starou jízdenku, nebo neměl žádnou. Byl přeložen do ústavu v Kurovodicích a nyní je v psychiatrické léčebně, protože i v Kurovodicích nosil „toulavé boty“. Zbyly po něm velocipedy, kufr plesnivých bonboniér které mu lidi dali, většina krabic byla nakousaná od myší,které mu rozkousaly i hodně peněz, které si nevhodně schoval. Vědělijsme o tom, že ho lidé zneužívají, ale neudrželi jsme ho, ani když byl zamčen ,vypáčil dveře a utekl. Proto, i když jsme ho jako pracovníka neradi ztráceli, předali jsme ho do jiného ústavu, ale zde se vše opakovalo - Miloš byl nezkrotný a sám žít nemohl, ani neuměl.

Dlouhá léta prožil v ústavu Alois Brož, člověk klidný, mírný, nikdy se snad nerozčílil a nikomu neublížil. Od rána do večera pořád něco dělalnejraději skládal uhlí a štípal dříví. Do ústavu přišel se setrou Boženou, naposledy bydlel v Plchově,kde pracoval u soukromého zemědělce. Našetřil si nějaké peníze a toužil po tahací harmonice a kdekoho se vyptával kolik stojí auto a kdo by mu ho řídil až si ho koupí. Rád jezdíval k neteři do „Komotavy“ na"vajíčka. To vždy před Velikonocemi koupil kopu vajec a některá sestra ho doprovodila autobusem do Chomutova alespoň na jeden den. Žil skromně, rád jezdil na výlety a když si nemohl dát alespoň jedno pivo, tak to pro něho nebyl žádný výlet. V neděli si zašel do hospody, poručil si kousek tlačenky nebo salámu, vypil dvě piva, popovídal si s občany a byl spokojený. Nejraději ze všeho měl rumové pralinky a když si je kupoval, nikdy nezapomněl na sestru Boženku. Spokojeně prožíval svůj život v ústavu a celý jej naplnil prací a snahou pomoci i druhým. Na „pana Aloise „ všichni rádi vzpomínáme.

A na závěr zbývá ještě jedna postavička, daleko-široko známá jako “babka bylinářka”, Marie Ajchlerová. Až donedávna popadla ráno košík a vracela se s plným až odpoledne. Pro bylinky nebo i kaštany nejraději chodila co nejdál, většinou do sousedních obcí, prý tam byly lepší. Lidé ji potkávali na silnici nebo v lese, ráda si s nimi popovídala, nosila občanům houby, maliny a jiné plody. Nebyl pro ni problém „skočit“ na nádraží do Peruce pro film, pro nákupy či jinam. Dnes ještě pomáháv ústavu při úklidu.

O každém z našich obyvatel by se dala napsat nejedna stránka, ale není to možné a ani účelné. Popsal jsem život některých jen proto, aby každý pochopil, co naše společnost dělá pro lidi postižené různými chorobami. Ve Vraném se asi nenajde jediný člověk, který by se našim obyvatelům posmíval, nebo jim dokonce ubližoval. Náš ústav to je vlastně čtvrtina obce a jeho obyvatelé když mohou, tak pomohou , každý dle svých sil.

Využívám příležitosti oslav pětatřicátého výročí založení sociálního zařízení ve Vraném k tomu, abych poděkoval všem obyvatelům i zaměstnancům za veliký kus práce vykonaný v minulosti na úseku sociální péče. Stejně patří poděkování i všem těm, kteří nám v práci pomáhají, zejména našemu nadřízenému orgánu - Okresnímu ústavu sociálních služeb Kladno, Okresnímu ústavu národního zdraví, místnímu i okresnímu národnímu výboru, Jednotnému zemědělskému družstvu „ Vítězný únor „ ve Vraném, patronátnímu závodu ČKD, závod Jana Švermy ve Slaném, všem dodavatelům a podnikům zajištujícím provoz a údržbu ústavu a těm, kdož nám poskytují jakékoliv služby během roku.

Naše socialistické zřízení vedené Komunistickou stranou Československa zaručuje všem lidem nejen právo na práci a odpočinek, ale i povinnost zajišťovat pomoc lidem v nemoci. A tuto skutečnost nám musí závidět mnoho lidí na světě.

Spisovatelka Pearl s. Bucková napsala ve své knize „ Zůstala dítětem“ tuto, pro mnohé rodiče těžkou pravdu:

"Nezapomeňte, že dítě má právo na svůj život ať je to třeba dítě, které zůstane navždy dítětem a má právo na štěstí, které mu my musíme vytvořit !"

zpět